February 2012

Kdo jsi?

29. february 2012 at 22:14 | Jaaja
Zdravím =)
Schází mi inspirace, takže se dneska pokusím psát na téma týdne =)
Nikdy jsem nedokázala dopsat krátkou povídku, protože mám sklony vymýšlet dlouhé a rozsáhlé příběhy, což se sice hodí při seriálových článcích a knížkách, ale na blogu mě to docela brzdí (proto tu je Marless, která je o něco všestrannější autorka... btw, asi jí už napíšu, jestli má ještě v plánu po odmlce dodat nějaké své články).
Ale dnes se mi to konečně podařilo ^^
Takže první krátká povídka mé blogerské kariéry:



Nějaké ty obrázky

26. february 2012 at 12:56 | Jaaja |  Arts&Pics
Zdarte, lidičky =)

Rozhodla jsem se po dlouhé době sem strčit nějaké své čmáranice =)
Vím, že mám ještě hodně co vylepšovat a právě proto sem svoje obrázky dávám - abych se mohla radovat z pokroku, který jsem udělala a později se třeba zpětně podívat, co jsem dělala za chyby a tak ^^
Takže prosím, pokud se vám cokoliv na čemkoliv nelíbí, NAPIŠTE TO DO KOMENTU, abych věděla, na čem potřebuju nejvíc zapracovat =)


Trocha keců z fylozofické škatulky

23. february 2012 at 23:18 | Jaaja |  Stories
Nazdar =)

Přišla na mě nálada, kdy nejsem schopna dostat sama sebe do postele, aniž bych nenapsala aspoň nějaký ten řádek. Když píšu, tak mám ze sebe dobrý pocit, že jsem se neflákala a můžu se poklidně ponořit do spánku. A jelikož moje rozepsaná knížka trčí na mrtvém bodě kvůli nedostatku nápadů a motivace, do deníčku (ano, mám deníček xD) nemohu nic psát, jinak by se na mě asi znechuceně vyblil, protože píšu pořád to samé dokola, pro knížku, kterou si píšu pro osobní účely kvůli snaze o poznání sebe sama, už nemám takové nadšení jako na začátku a na všechno ostatní nemám náladu, rozhodla jsem se napsat něco na blog.
Musím si postěžovat.
Já vím, furt si jenom stěžuju, ale ono to jinak nejde. V tomhle světě je tolik věcí, které nemůžu vystát, že je naprosto nepřípustné mlčet a dělat, že mi to nevadí.

Dneska si budu stěžovat na lidi.
Nechápu lidi. Včetně sebe.
Jsme tak snobští a namistrovaní. Myslíme si, že nám všechno na světě patří a že si můžeme dělat co chceme bez ohledu na následky. Posuzujeme situaci okamžitými závěry, které nebývají správné. Máme hromadu předsudků, vštípených lží a nedokážeme se navzájem respektovat.
Ale nic není černobílé. Máme odvahu. Děláme velké věci, protože víme, že nám nezbývá moc času. Lidi jsou jako skořápka od vajíčka; pevní, ale křehcí. Jdeme přes hory a doly, překračujeme mrtvoly na své cestě za sny a přitom nás dokáže zničit i jediné slovo. Jsme zvláštní.
Odvaha.
Co to vlastně je?
Vydat se po tenké niti přes Grand Canyon kvůli úsměvu. Přiblížit se záměrně ke konci, abychom se mohli odpíchnout ode dna. Po tisícech pádů se znovu zvednout a jít dál. Obětovat se pro vyšší záměr.
Co nás drží na naší cestě?
Jiní lidé. Ti, co nás podpírají zespodu a vyvolávají naše jména, ale i ti, kteří se nás snaží shodit s útesu, díky nimž se držíme ještě pevněji. Dětské sny a iluze. Vzpomínky na něco, co jsme měli nebo mohli mít. Všední věci kolem nás. Vánek, který nám cuchá vlasy. Ranní čaj a ručník nahřátý na topení.
Co nás bolí?
Naražená pata. Zlomené zápěstí. Odřené koleno. Ale nejvíc bolí slova a činy. Hádka s nejlepším přítelem. Zlostná slova od lidí, jimž jsme nic neudělali. Vidina dávno ztracených možností, které se nám stále vkrádají před oči. Spatřit záda svého rivala mizející v dáli před námi. Slzy na tvářích těch, kteří nikdy nepláčou. Vidět někoho, koho jsme mohli mít, pomalu zapomínat na naši existenci.

Kdyby nebylo překážek, nebylo by bojovníků.
Uhlí se může stát diamantem.


Blíží se jaro, cítím to v kostech

22. february 2012 at 22:22 | Jaaja |  My Thoughts
Zdravím naše milé (i nemilé ;)) návštěvníky blogu

Čumím ven. Modré nebe, na teploměru pět stupňů celsia a nikde ani vločka sněhu, slunce svítí tak, že je mi z toho až na blití a nedivila bych se, kdyby mi před nosem začaly růst první jarní kytky...
Čumím ven a pomalu mi dochází, že moje milovaná chladná část roku bude brzo u konce.

Ach, jaký to byl krásný pocit, s vítězoslavným výrazem a jemným návratem do dětských let, kdy jsme vyhlíželi sníh pomalu od září, roztáhnout žaluzie a po chvíli civění na zamrzlý svět prohlásit ,,Winter is comming!". To úžasné jemné brnění v krku, když se člověk nadechne mrazivého vzduchu. Pocit, když vám pod nohama křupe čerstvý sníh. Pálení omrzlých stehen po běhání po venku v té zimě (milované tenké džíny prostě nejdou sundat ani když je -30 stupňů a na to, aby jste si do nich narvali punčocháče jste moc hrdí). A jak se v zimě krásně spí! Žádné upatlané, spocené a ožváchané peřiny.
Zima je tak neuvěřitelně krásná.

A teď už bude konec. Přijde jaro a oslní nás svou přeslazenou barevností, spoustou kýčovitě zapáchajících kytek a čím dál větším vedrem. Dá se to zvládnout. Horší je vidina, že potom přijde léto.
Co všichni na tom létě vidí?
Probudím se, je vedro.
Celý den je vedro.
Celou noc je vedro.
Člověk by se z toho po... jaké je furt vedro. Prostě NEJDE najít místo, kde by byl trošku chládek. Ve stínu je taky vedro. Občas se dokonce zdá, že je ve stínu ještě větší vedro než všude kolem. Doma je vedro. Můžu jenom sedět, trpět a potit se. Léto je jedna velká sauna a pokud mám správné informace, tak v sauně nikdo nevydržel tři měsíce. Proč bychom to teda měli podstupovat každý rok? Hnusné vedro! Fuj! Nechutné léto!

Pozn. Omlouvám se všem milovníkům léta ^^ Někde jsem si musela vybít zlost ^^


Čtu, čteš, čteme... a nebo jsem to jenom já?

21. february 2012 at 23:39 | Jaaja |  My Thoughts
Zdravím ^^

Možná jste si někdo všiml, že naše milá Marless se tu nemihla asi... já nevím, dva tři měsíce (?)
Bude to tím, že se jí asi prostě nechce nic psát. Znám to a momentálně to zažívám taky, ale přece nemůžu náš šílený knoflíkový blog nechat osudu. Na to máme až moc velkou návštěvnost (Ehm, trochu dost přeháním, ale koho by nepotěšilo, že si jeho kecy přečtě kolem dvaceti lidí denně :3 Pro věčně ignorovanou sebestřednou osobu jako jsem já je pozornost potřeba víc než dýchání).

Blá blá blá.
Přeskočím své nudné úvodní kecy, stejně si je nikdo nečte a jde rovnou na tu část článku, kde se konečně něco děje.

Možná to zní jako divná otázka..
Ale kolik lidí vlastně ještě čte? O.o
Vždycky jsem si myslela, že čtení je něco, co patří do života každého z nás. Víte, co tím myslím? Takové to tajné čtení při hodině, čtení před spaním (člověk přijde na jiné myšlenky), když na něco dlouho čekáte, když nehodláte poslouchat blbé lidi kolem vás, když tím dáváte někomu najevo absolutní nezájem, nebo když si prostě koupíte dobrou knížku a do vašeho seznamu životních cílů se na první příčku dostane položka ,,Dozvědět se, jak to dopadne"...
Já si fakt myslela, že to zná každý.
Ale vydedukovala jsem si, že podle všeho to tak není?
To jsem jenom já tak divná? =D

No dobře.
Přiznávám to na rovinu.
JSEM KNIHOMOL.
Nedokážu si představit jediný den bez něčeho na čtení. Je mi jedno, co to je. Fantasy, sci-fi, drama, komedie, sračkový sladký humus (omluvte ten výraz, ale dívčí romány nemusím), fejeton, povídka, časopis, složení jogurtů v ledničce, návod k použití úsporné žárovky... =DD Ve škole většinu přestávek trávím právě čtením, což často zaráží mé milé normální spolužáky. Občas se mi stane, že jsem natolik zabraná dějem, že se nezáměrně přesunuju po budově gymnázia. Jednoduše čtu a najednou zjistím, že jsem úplně na jiném místě, než jsem byla před chvílí. Někdy se načapám během přesunu díky tomu, že do někoho po cestě narazím. Dost blbé, co? =D Tahle schopnost ,teleportace' není ale jediná zvláštní věc vyplívající z mého zájmu v knihách. Občas se stane, když večer čtu, že z bdělého stavu plynule přecházím do stavu čtení bez knížky (hned to objasním). Tahle anomálie je natolik zvláštní, že jsem ji slušnou dobu zkoumala z vědeckého hlediska a shromáždila poznatky;

Čtení bez knížky alias ,,Kde jsem to skončila?"-syndrom
Nastává výhradně v okamžiku, kdy se rozhodnete, že musíte jít spát kvůli něčemu strašně významnému, co se má odehrát další den. Odkládáte rozečtenou knížku na noční stolek s komentářem, že budete pokračovat zítra. OMYL. Vaše touha dozvědět se děj další kapitoly je natolik silná, že ve čtení pokračujete i potom, co usnete. Tahle fáze přichází v devíti z deseti případů, jen si to obyčejně nepamatujete (potrvrzeno pokusem s budíkem nastaveným na dobu za necelou půlhodinu, abych si sen pamatovala). Spočívá to v tom, že před sebou vidíte knížku s nějakými abstraktními řádky nečitelných písmen (opravdu to číst nejde pokud se soustředíte na písmena a slova -.- Mozek totiž v odpočinkové fázi nebere tak složitá data. Můžete se i na hlavu stavět, ale prostě to nejde. Jsou tam jenom šmouhy a tečky. Podobně to dopadá, když se ve snu pokoušíte hrát na klavír. Hrát na klavír ve spánku nejde! Nejdou od sebe rozlišit černé a bílé klapky a hrajete vždycky falešně), princip je v tom, že to doopravdy nečtete. Čumíte na stránky a prostě víte. Příběh, který máte rozečtený plynule pokračuje. Docela užitečné, že?
TO TEDA NENÍ.
Protože verze z vašeho snu se NIKDY neshoduje s tím, co se potom opravdu dočtete v existující knize. Jen vás to zbytečně splete. Takže moje rada zní: Pokud před spaním čtete knížku, buďte se až ráno, abyste se tomuhle čtení bez knihy vyhnuli. Amen.

Tohle by bylo hotovo. Budu mít zase chvíli dobrý pocit, že jsem něco napsala na pomalu potápící se loď blogu crazy-button. Don't worry, záchranných člunů máme dostatek a pokračujeme v plavbě ikdyž se pohřešuje jeden člen posádky. Žádné ledovce nás nečekají. Plujem pomalu, ale jistě. (Snad to je dostačující vyjádření pro časové pauzy mezi články ^^)

Ještě několik NEJ nakonec.

Které knížky můžu doporučit? (Aneb co PROSTĚ MUSÍTE ČÍST ať jste knihomolové nebo ne)
George R. R. Martin - Píseň ledu a ohně
...uááá, středověké fantasy ♥.♥ Neuvěřitelně realistické a bez cenzury ^^
Anthony Horowitz - Alex Rider, Síla Pětice
To první je špionážní akční thriller, to druhé fantasy z dnešní doby. Pozn. extrémně návykové.
Eoin Colfer - Artemis Fowl, Supervědátor
Artemise musíte znát? Ne? Toho mladého génia si prostě zamilujete.. A supervědátor je nejlepší sci-fi ever.
Gordon & Williams - Podzemí
Tohle už se stává klasikou ;) Will, styxové a kolonisti... ^^
J. K. Rowlingová - Harry Potter
Jestli je tu někdo, kdo nezná tohle, tak se zabiju a uteču...
Christopher Paolini - Odkaz Dračích jezdců
Chuťovka ^^ Úžasné fantasy plné překvapení =)

Co jsem četla poslední dobou?
Nový policista od Kate Thompsonové (díky téhle knížce jsem přišla na chuť houslím)
Střet králů ze série Píseň ledu a ohně (viz. G.R.R. Martin)
Barva kouzel ze série Úžasná Zeměplocha od Terryho Pratchetta

Co čtu teď?
Harryho Pottera jedničku v ájině, protože potřebuju trénovat na pátý díl Síly Pětice, která ještě v češtině nevyšla. Harryho znám nazpaměť a není tam moc složitých obratů ^^ Jsem přesně v polovině (začala jsem včera) =D


S pozdravem
milovnice hudby, knih, dobrého jídla a anime


Infinite corridor

4. february 2012 at 13:50 | Jaaja |  Music
Zdáár, lidičky =)

Táák a je tu další písnička =))



Na požádání Saie z Žeroucího blogu (pravděpodobně taky narutofil, nebo ne? ^^) tu ještě hodím textík ;)


Emptiness or something like that
You feel abnormal sad
Everything changed and you're alone
All you need is maybe all gone
And everything you can see is just an infinite corridor

People show you a wierd smile
They're staring at ya and say that they're fine
You don't know where, but you have to go
You don't know why, but you play a show
And everything you can see is just an infinite corridor

REF:
Answers that you can't believe in
Fantasy like when you're dreaming
Sorrow is what do you feel
And everything you can see is just an infinite corridor

So you're the one choosen by destiny
What is this for if end is near
You forget your childhood plans
'Cause everything doesn't make a sense
And everything you can see is just an infinite corridor

Your heart is ice, your breath is snow
When that winter came, you don't know
Everybody is not the same
And far, far away, there is a flame
And everything you can see is just an infinite corridor

REF:
Answers that you can't believe in
Fantasy like when you're dreaming
Sorrow is what do you feel
And everything you can see is just an infinite corridor


Překlad:
Prázdnota, nebo něco takového
Cítíš se neobyčejně smutný
Všechno se změnilo a ty jsi sám
Všechno, co potřebuješ je pravděpodobně pryč
A vše, co vidíš, je nekonečný tunel

Lidé se na tebe divně usmívají
Zírají a tvrdí, že jsou v pohodě
Nevíš kam, ale musíš jít
Nevíš proč, ale musíš hrát tuhle hru
A vše, co vidíš, je nekonečný tunel

REF:
Odpovědi, kterým nemůžeš věřit
Fantazie jako bys snil
Smutek je to jediné, co cítíš
A vše, co vidíš, je nekonečný tunel

Takže ty jsi ten vyvolený osudem
K čemu to je, když se konec blíží?
Zapomeneš své dětské plány
Protože v nich nic nedává smysl
A vše, co vidíš, je nekonečný tunel

Tvé srdce je led a dech je sníh
Nevíš, kdy ta zima přišla
Nikdo není stejný jako dřív
A někde daleko je možná plamen
A vše, co vidíš, je nekonečný tunel

REF:
Odpovědi, kterým nemůžeš věřit
Fantazie jako bys snil
Smutek je to jediné, co cítíš
A vše, co vidíš, je nekonečný tunel